Přemýšlím, odkud se bere vnitřní síla v člověku? Někdo vypadá jako medvěd a při první těžké situaci se sesype, jako hrad z písku. Naopak někdo vypadá jako střízlík a dokáže čelit životním nástrahám, a ještě pomáhat ostatním. Život nám posílá pro posílení různé zkoušky a situace.
A je to tak, že kdo si projde zkouškami, a nezalekne se, tak se posílí? Je to jako sval, který
se používáním stane ocelovým? Je to náhoda nebo osud? Je to tak, že buď to vzdáme u některé z prvních met anebo se „pochlapíme“ a uspějeme? S tím, že jsme si prošli ohněm, trochu jsme se spálili, ale to se zahojí a jdeme dál?
Po pravdě, zatím sama nevím, jak to funguje, ale jedno vím jistě, nikdo z nás nemá cestu bez nástrah a překážek. Všichni řešíme „něco“…a je zvláštní, že někdo vidí problém v něčem, co pro jiného nic neznamená. Potkáváme situace a osoby. Někdo s námi zamává a kolem někoho projdeme bez povšimnutí. S někým rozkveteme a s někým málem uhyneme. Jsou to životní lekce. A o tom to je. Naše cesta se mění, klikatí a chvíli je rychlá a chvíli pomalá. Chvíli trpíme a chvíli se kocháme. Ten kontrast je potřeba. Bez tmy není světlo…
Obrazy na výstavě Vnitřní síla jsou takovým odrazem zkoušek a cesty bojovnice/bojovníka. Stále mám v hlavě, že i malá loď může udělat velké vlny. Napadá mě příklad Nicholase Wintona, který zachránil stovky životů. Přitom o tom skromně mlčel.
Tedy buďme těmi bojovníky a loďkami. Možná pomáháme svému okolí… A třeba o tom sami ani nevíme.
Přijměme naše zkoušky s pokorou. Hledejme v nich to, co se máme naučit. Nejen to zlé, ale i ty drobné diamanty, které se mohou na cestě objevit. Pozorujte tu cestu pozorně, ať je nepřehlédnete.
vaše zetmARTina
